Úterý, 23 Srpen 2011 09:15

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová se v neděli 21. srpna zúčastnila před budovou Českého rozhlasu v Praze pietního aktu k uctění památky padlých při okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Projev, který zde přednesla si můžete přečíst níže.

Vážené dámy, vážené pánové,
V srpnu roku 199O jsme si poprvé normálně, veřejně, bez obav z následků připomněli události spojené s okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy (ale zejména vojsky SSSR) v roce 1968. Trvalo plných 22 let, než se o jedné z osudových událostí moderní historie naší země smělo mluvit a ne lhát, diskutovat a ne propagandisticky agitovat.

Umíme si představit, že by se o Mnichovu a o německé okupaci začalo u nás mluvit až v roce 1961? Asi by tomu tak bylo, kdyby německá zvůle zvítězila, kdyby na tak dlouho potlačila svobodný život naší země, kdyby umlčela celou jednu generaci, uvrhla nás do temnoty totalitní moci se všemi důsledky kulturními, hospodářskými, společenskými, osobními.

Vždy znovu s úlevou konstatujeme, že Němcům se tyto zvrácené a proti civilizaci jdoucí plány nezdařily. Ale neštěstí, které se nad naší zemí vznášelo, se nakonec přece jenom sneslo. Po krátké poválečné naději na návrat do prvorepublikového demokratického systému se únorovým pučem ujali v zemi vlády komunisté. Jejich vazby na Sovětský svaz byly stále zřetelnější a vliv Moskvy na tehdejší Československo sílil rok od roku. Ruští poradci, specialisté na vraždění oponentů, prokázali své schopnosti v padesátých letech. Loutková justice a trestní aparát měli žně. O jejich píli vypovídají náhrobky, popel popravených vysypaný na silnice, vzpomínky tisíců vězňů, emigrace těch šťastnějších.

Přirozená touha po svobodě a demokratická tradice – byť velmi křehká neboť mohla zapouštět své kořeny pouhých dvacet let  -  byly impulsem pro dění v druhé polovině šedesátých let. Dorostla nová generace, která chtěla žít jinak. Měla energii a postupně v ní vzklíčila naděje, že změna bude možná. Objevil se silný proreformní proud, ale je třeba zmínit, že zde byla také nikoli bezvýznamná skupina těch, kteří rostoucí naději nesdíleli. Jejich postoj vycházel z přesvědčení, že komunismus je nereformovatelný, což se poměrně záhy  potvrdilo.
Velkým  nadějím, očekáváním, radosti z uvolněných poměrů, které umožňovaly jistou míru svobody, se postavil do cesty tuhý a zásadní odpor našich skalních komunistů, kteří nalezli jednoznačnou oporu v centru totalitní moci komunistického bloku, v Moskvě.
Výsledkem byla okupace Československa. Výsledkem byla ztráta svobody na dalších dvacet let. Výsledkem byly další represe proti ideovým odpůrcům, jejich pronásledování, věznění. Výsledkem byly další vlny emigrace. Výsledkem bylo hospodářské zaostávání, vyhazování z práce, odepírání studia. Výsledkem bylo něco, čemu se říkalo normalizace, z ní plynoucí hluboká společenská frustrace, ale také přizpůsobivost části normalizovaných. Právě z apatie, do které se společnost potápěla, nás chtěl vyburcovat svým zoufalým činem  Jan Palach a jeho následovníci.
Prakticky se stalo to, co mi  řekla teta  21. srpna v Pravoníně, vesnici pod Blaníkem, kde jsem byla jako školačka na prázdninách. Budila mě slovy: „ vstávej, je válka.“
Válka, jak ji znali naši rodiče či prarodiče, to nebyla, měla jinou podobu.  Země, kde se podle tehdejší terminologie „dočasně“ usadilo dvě stě tisíc sovětských vojáků, není zemí, která žije v míru. Nastalo dvacetileté podivné období, které nevyvolalo jen hon jedněch komunistů na druhé, ale ponižování a pronásledování všech, kteří nechtěli přijmout vnucenou hru na „normál“.

Paradoxní bylo, že po celou dobu své zbývající existence se mocní komunističtí vládci pod ochranou sovětských tanků báli každého výročí 21. Srpna stále více. Toto výročí, bylo nejkritičtějším dnem každého roku. Do novin, televize a rozhlasu nastupovali několik dní předem cenzoři, kteří hlídali každičké slovo vytištěné na papír, vypuštěné do éteru. Nesměla se objevit fotka tanku, slovo okupace bylo tabu, stejně jako se každoročně v lednu při výročí upálení Jana Palacha nesmělo objevit slovo oheň. 21. srpen byl výročím, které se neobjevovalo v žádném kalendáři. Pokud se na toto téma hovořilo, tak pouze jako varování před zkázou, kterou pravicové síly a západní imperialisté v roce 1968 naší zemi chystali.
To vše naštěstí skončilo. Více než dvacet let si tedy   tento den připomínáme. Hledáme a dozvídáme se nové souvislosti, objevují se nové fotografie, vzpomínky, svědectví. Od listopadu roku 1989 přišla na svět generace, která zná okupaci 21. srpna 1968 pouze z vyprávění, učebnic, knih, filmu a dalších zdrojů.
Je na nás, abychom jim naši historii často připomínali a nebáli se toho, že jejich svět je dnes jiný, jejich starosti mají jinou podobu, že je tyto otázky momentálně nezajímají.  Jednou možná lépe než my porozumí naší touze po svobodě, která jim, doufejme, nebude nikdy odepřena.

Závěrem chci poděkovat všem statečným občanům naší země, kteří se okupantům roku 68. postavili, zaplatili za svou odvahu životem či velkými a vleklými existenčními problémy.
Vzpomeňme prosím též hrstky statečných sovětských občanů, kteří proti okupaci naší země vystoupili v srdci Moskvy a jejichž čin byl zcela mimořádný.
V duchu děkuji všem svobodomyslným lidem na celém světě, kteří tehdy byli s námi a pro mnoho našich občanů se stali významnou oporou ať již ve faktické emigraci či během  vnitřní emigrace, do které se nemalá část naší veřejnosti nadlouho uchýlila.
Vám všem děkuji za přítomnost a pozornost.

Miroslava Němcová

Pietní aktu u České rozhlasu v Praze, 21. srpna 2011